Zodpovědnost na silnicích plyne již z výchovy malých dětí

shadow

Každodenní dojíždění autem do práce mi nevadí. Problém, je v tom, že se občas bojím. Bojím se ostatních řidičů, ať už kvůli jejich bezohlednosti, nebo nepozornosti.

Po tragické nehodě na přejezdu ve Studénce se vyrojily komentáře, články a rozhovory chytráků, kteří začali řešit, jak jsou přejezdy nebezpečné, jak by se mělo zlepšit zabezpečení, jestli strojvůdce měl reagovat jinak a nevím co ještě. Snad ani v jednom rozhovoru ani článku jsem nečetl nic o tom, že by se měli chytit za nos řidiči, kteří zcela běžně, jako jakoukoli jinou činnost, porušují předpisy a nepřijde jim to divné ani špatné. Vždyť celé tragédii mohlo zabránit jediné - aby řidič své vozidlo zastavil před přejezdem, protože na signalizačním zařízení blikala varovná červená světla. Ale pojďme od této ukázkové tragédie dál, na jiné příklady.

V naší obci právě probíhají výkopové práce a provoz je řízen kyvadlovým semaforem. Je na něm i "provokativní" odpočítávání, aby řidič věděl, jak dlouho ještě bude svítit červená. Z jednoho konce na druhý je vidět a když jsem na červenou dnes cestou z práce zastavil, za mnou další tři auta. Po deseti vteřinách čekání mě postupně všechna tři auta objela a projela celým úsekem na červenou. Říkal jsem si, že pojedu také ať nejsem za hlupáka, ale nakonec jsem tu půl minutu počkal a pak projel na zelenou. Proč? Z principu. Podle mě, pokud se naučíme porušovat pravidla tam kde máme pocit, že vlastně o nic nejde, budeme je o to snadněji porušovat v závažnějších případech. Podle mého názoru by nemělo být běžné, že se po dálnicích beztrestně auta běžně prohání rychlostí, která o několik desítek kilometrů v hodině překračuje maximální povolenou rychlost. Jeden pohled může být, že pokud mě nikdo nepotrestá tak proč bych to nedělal, ale není správnější pohled, že když je dána maximální rychlost, tak ji prostě nebudu vědomě překračovat i když mi nehrozí postih?

Dnes jsem na ČRo poslouchal rozhovor s ředitelem Dopravní policie ČR Tomášem Lerchem, který mimo jiné hvořil o tom, že chování řidičů nevychází z toho, co se naučí v autoškole, protože tam se mají vlastně jen naučit bezvadně ovládat automobil, ale především z výchovy v rodině a ve škole (celý rozhovor zde). A má pravdu. Protože pokud děti při cestách se svými rodiči vidí, jak tatínek/maminka každého jiného účastníka silničního provozu oceňují různými přezdívkami, ukazují jim, že jsou jedničky a chovají se tak, jakoby jim silnice patřila, nemohou se později jejich ratolesti chovat jinak, a to nejen na silnici. Sám jsem se nedávno stal rodičem a vím, že se musím snažit naučit  svoji dceru mimo jiné to, aby uměla být odpovědná za svoje činy a nikdy se nesnažila své chyby a přestupky omlouvat chováním ostatních.

Nejvíce nebezpeční jsou řidiči během prvních dvou let po získání řidičského oprávnění. Toto tvrzení vychází z policejních statistik a jsou to poměrně jasná čísla. Mladí řidiči chtějí ukázat, že jsou nejrychlejší, ale nemají vycvičené reakce a neví, jak se chovat v kritických situacích. Zajímavým nápadem je zavedení rakouského modelu autoškol a získávání řidičského oprávnění. Ten spočívá mimo jiné v tom, že mladý řidič po získání řidičského oprávnění musí dva roky jezdit pod dozorem zkušenějšího řidiče a během těchto dvou let se dále vzdělávat. Mimo jiné musí absolvovat kurz bezpečné jízdy, psychotesty a další. Pokud to vše zvládne, může po dvou letech řídit bez omezení. U nás se o této možnosti zatím pouze mluví, i když například v Rakousku zavedení tohoto systému vedlo ke snížení smrtelných nehod mladých řidičů o 36%. Mimochodem, koho z vás, kdo už máte řidičák, učili v autoškole například správné seřízení sedadla, volantu a hlavové opěrky?

Druhým problémem jsou nepozorní řidiči. Těm je jedno, co se kolem nich děje. Jedou si jako páni v jakémkoli pruhu ať už na dálnici či ve městě a ani se například při přejíždění z pruhu do pruhu neobtěžují  použít "blinkr" či zpětné zrcátko. Opět je to ale o zodpovědnosti a ohleduplnosti k ostatním lidem.

Abych to shrnul, neřešme po každé tragédii jak lépe zapezpečit to či ono, nebo jak zpřísnit pravidla. Zamysleme se, jak se nevzájem lépe naučíme zdpovědnosti a dodržování pravidel. Protože, pokud budeme dodržovat základní pravidla, nebudeme potřebovat jiné zbytečné restrikce či omezení. A to platí jak na silnicích, tak v našich životech.

Autor

Tomáš Otruba
Tomáš Otruba

Šéfredaktor a provozovatel okolovas.cz. Vystudoval VUT FIT a v současné době pracuje jako učitel na základní škole v Brně. Dříve se mimo jiné angažoval jako projektový manažer v internetové agentuře Q2 Interactive. Věnuje se také své rodině a ve volném čase florbalu a fotografování.

www.otrubaphoto.cz