Pan Polštář v podání BURANTEATRu

shadow

Za naprosto nevinným názvem se skrývá poměrně slušná dávka brutality a popisovaného násilí. Spisovatel Katurian K. Katurian, který píše hororové povídky inspirované realitou, má retardovaného bratra Michala, kterému své příběhy předčítá. Za totalitního režimu v neznámé zemi je spisovatel vyslýchán na policejní stanici, stejně tak i jeho bratr. Oba jsou odsouzeni k trestu smrti a uvězněni ve společné cele. Podoba příběhů psaných spisovatelem s reálnými případy je policistům Tupolskemu a Arielovi na první pohled zřejmá, snaží se tedy přijít na to, zda je spisovatel i vrahem. Nečekaně překvapivý konec uzavře téměř tříhodinovou plejádu pravého divadelního umění.

Představení bylo mimo jiné přehlídkou mimořádných hereckých výkonů a to jak v rolích hlavních, tak vedlejších. Například Ariel v podání Jaroslava Matějky nebo Lukáš Rieger jako Tupolski byli tak přesvědčiví a reální, že jsem chvílemi zapomínala, že jsem na divadelním představení a ne na policejní stanici. Vidno důkaz, že není malých rolí, nýbrž malých herců, o čemž se u Pana Polštáře absolutně nedá hovořit. Znázornění Katurianových a Michalových rodičů pomocí papírových pytlíků bylo vhodně zvolené, díky tomu, že stáli takto v pozadí, to evokovalo vzpomínku na ně. V éteru se mísily různorodé ambivalentní pocity, kdy se člověku chtělo plakat úzkostí a zároveň smát. Herci dokázali bodnout do živé rány a ve stejnou chvíli to okomentovat něčím tak nemístným a nevhodným, že by to vlastně ani jinak nešlo (např. ve chvíli, kdy se Michal a Katurian baví o vraždách nevinných dětí, Katurian vše komentuje svými jízlivými parodickými poznámkami). A v tomto duchu se nesla celá hra – vyvolat v divákovi silné emoce a ironickým nadhledem jej zase vrátit do zajetých kolejí. Divák taky neměl žádnou možnost polevit v koncentraci, nepochopit děj nebo nesoucítit s hercem. Děj měl spád, přitom však jeho odvíjení bylo překvapivé a úderné.

            Mizanscéna byla jasná, pročištěná od nadbytečností. Hlavním prvkem byla stěna se sklem uvnitř, které fungovalo podle nasvícení jako zrcadlo nebo jako normální okno. Střídala se 2 prostředí – cela, kde byla pouze zmíněná stěna a navíc stůl představující postel. Druhým prostředím byla policejní stanice. Tato scéna byla obohacená o 3 židle a regál se spisy. Počet přestaveb herci snížili na minimum, a tak nedocházelo k přerušení pozornosti nebo napínavého dění. Použití rekvizity (kouření cigarety) mohlo někomu vadit, mohlo to působit jako násilné zaměstnání jejich rukou, nutnost vyplnit čas touto banální hereckou akcí, aby herec jen bezprizorně neseděl, ale myslím, že k vězeňskému prostředí kouření cigaret neodmyslitelně patří. Naopak „dětské prstíky“ byly dost přitažené za vlasy, působily na mě velmi popisně, nevkusně a zbytečně. Výběr oděvů byl převážně jasný, kostyméři si pohráli i s detaily, jako například bačkory, které měl na sobě Tupolski na rozdíl od všech ostatních v teniskách.

            Po krátkém zamyšlení si musel každý uvědomit kvanta textu, která měla především hlavní postava Katuriana. Samozřejmě mluvíme o souboru s dlouholetou praxí, i přesto je na místě zmínit preciznost mluveného projevu, dialogů a to i ve chvílích, kdy postava stála zády k divákům, nebylo zpochybnitelné ani jedno slovo. 

Pana Polštáře od Buranteatru bych označila za velmi zdařilý kousek a to jak po stránce herecké, tak po stránce režijní či scénografické. Co víc říct? I Burani umí hrát s citem.

Autor

Romana Zálešáková
Romana Zálešáková

V současné době studentka Masarykovy univerzity pracující jako vychovatelka v jeslích. Dnes a denně se angažuje nejrůznějšími způsoby na poli umění, ať už se jedná o divadlo, hudbu, film nebo výtvarné umění.