Když si myslíme, že už nevíme, kam jít

shadow

Je za námi noc, na kterou děti dychtivě čekají a několik dní před ní téměř nespí, jak moc se těší. Doufají, že na ně Ježíšek nezapomněl, že se pod stromečkem objeví hromada dárků a oni budou moci dlouho rozbalovat vše, co jim přinesl. Dospělí mají radost, že je za nimi doba příprav, shonu, front a zbytečného předvánočního stresu.

Po přečtení prvních řádků můžete nabýt pocitu, že budete-li pokračovat dál, projdete jedním z dalších moralizačních článků, které nemají hlubší smysl a nic z něj nezískáte. Nebudu slibovat nic převratného, chci se pouze podělit o několik pocitů a událostí, které se mi nyní motají v hlavě a potřebují z ní ven.

Po Vánocích se vždy velmi rychle přiblíží konec roku a dnes, když prožíváme druhý svátek vánoční, zbývá nám k němu už jen pět dní. To je velmi krátká doba a tak mi dovolte upustit zde několik myšlenek, které mě v posledních dnech naplnily. V tento čas by se dalo i bilancovat a hodnotit. Nechtěl bych končící rok a jakékoli své konání hodnotit měrou peněžní, pracovní ani majetkovou, nýbrž si dovolím najít několik zásadních okamžiků, které naplnily, nebo vyprázdnily můj život duševně a duchovně. Nejsem blázen a plně si uvědomuji důležitost peněz v dnešním světě, ale pokud se naše životy upínají pouze k zisku a zůstaneme prázdní uvnitř, nemají naše životy, dle mého názoru, smysl.

Protože bych chtěl skončit optimisticky a s nadějí, začnu tím, co mi v tomto roce ubralo a dostalo k nižším patrům mého psychického stavu, abych později navázal tím, co mě dokázalo pozvednout. Ty události byly přesně dvě. Tou první byl odchod velmi blízké osoby, kterou jsem celý svůj krátký život obdivoval. Když jsme se s ní naposledy loučili, přemýšlel jsem, čím byla pro lidi okolo sebe vyjímečná. Nebylo to proto, že by vydělala miliony, nebo že by objevila něco výjimečného. To ne. Dokázala to, čeho si možná dnes někdo ani nedokáže vážit. Byla pokorná, byla tu vždy pro druhé a v tichosti dokázala každému pomoci, aniž by čekala mohutné díky či velké odměny. Nikdy nečekala na potlesk a slávu, když něco udělala, byla šťastná, pokud udělala štastné druhé. Dokážeme to také?

O druhém a zásadním zklamání tohoto roku se mi vlastně ani nechce psát a vysvětlovat. To by se hodilo spíše do poradny na XMAN.cz :)  Důležité je, že jsem díky těmto dvěma událostem očekával vánoční svátky se strachem a hořkou pachutí ve svých ústech. Nedokázal jsem v sobě vydolovat radost a těšit se na příchod malého Ježíška. Posledních pár dní před jeho příchodem se ovšem stalo několik věcí, které to změnily.

V jednom z našich prvních článků jsem psal o Animovaných mších na Vranově (celý článek zde), kterých se snažím pravidelně účastnit a čerpat radost a sílu ze společenství, které se tam schází. Letošní poslední, čili vánoční, Animka byla sice takzvaně recyklovaná, ale možná o to lepší. Byla o pastýři putujícím k Jesličkám. Jeho cesta se prolínala s osudy několika osob, které cestou potkal. Během těchto setkání se ukázalo, že se z nich vytrácí láska, víra a mír. Ale jak se nakonec ukázalo, dokud žije naděje, není nic ztraceno a může vše dobře dopadnout. Nepřipomíná vám to něco? Mně ano. Uvědomil jsem si, že je na čase chytit naději a nebát se začínat znovu, ať už jde o cokoli.

Druhý příběh mi včera vyprávěl jáhen z farnosti, kde jsem trávil letošní Vánoce. Šel na Štědrý den podat přijímání velmi nemocné paní, která je upoutána na lůžko a jejíž návštěvu dlouho odkládal. Rozhodl se tedy, že ji v tento den navštíví a bez ohlášení se za ní vydal. Vešel do dvora stavení ve kterém bydlí, a před ním stál velký pes. "Ustup potvoro, nesu Ježíše Krista", pravil mu a pes skutečně ustoupil stranou. Vstoupil do stavení a spatřil dvě tváře a z každé z nich vyčetl jiný výraz. Z první vyčetl radost a z druhé velké překvapení. Ta první tvář povídá: „Jáhne Ladislave, maminka od rána povídá že dnes půjde do kostela. My jsme věděli, že to nepůjde a vy jí najednou nesete přijímání. To je, jako by tam byla.“ A ta druhá, překvapená tvář dodává: „Jak jste přešel přes našeho psa? Celá vesnice, včetně nás se ho bojí“. Ta paní věřila a měla naději v něco, co pro ni bylo důležité.

Proč vám, našim čenářům, vlastně tyto příhody vyprávím? Protože bych byl rád, kdyby se v nás opět probudila naděje. Zkusme někdy méně myslet sami na sebe, na vánoční shon, dárky a pracovní stres. Zkusme se zastavit a pomoci druhým. Bez potlesku a díků, jen tak. Jen proto, že nám to udělá radost. Stejně jako se Ježíšek narodil ve tmě a tichu jesliček, daleko od královských paláců a slávy, zkusme i my být skromní a přijměme radost, která je možná blíž, než si myslíme :-)

Přeji Vám všem krásný zbytek Vánočních svátků a do roku 2013 jen radostí naplněné dny.

Autor

Tomáš Otruba
Tomáš Otruba

Šéfredaktor a provozovatel okolovas.cz. Vystudoval VUT FIT a v současné době pracuje jako učitel na základní škole v Brně. Dříve se mimo jiné angažoval jako projektový manažer v internetové agentuře Q2 Interactive. Věnuje se také své rodině a ve volném čase florbalu a fotografování.

www.otrubaphoto.cz